Another day. Je to se mnou pořád horší. Teď nemyslím ani tak psychicky, jako fyzicky. Prakticky nespím. Tělo strádá a těžce nezvládá. Nějakou dobu vždy nejím a pak jsem schopná jíst nonstop. Nepiju. Ale ne, že bych nechtěla. Prostě zapomenu pít...Co když jednou zapomenu dýchat? Je mi zima. Už nevím co nosit, aby mi bylo teplo. Mé prokrastinace jsou pořád delší a vážnější. Ani nevím, jestli to ještě nazývat prokrastinací, když neděláte vůbec nic. Nic. A pak dlouho do noci přemýšlíte, proč to tak je. A chcete vše dohnat...A usmyslíte si, že dvě hodiny před vstáváním, by jste si už měli jít lehnout. Defekt spánku je hrozná věc. Znovu jsem chtěla zavrhnout svůj blog, ale hleďme. Píšu. A to je dobře. Zase čtu. ještě začít normálně jíst, pořádně se učit, chodit brzy spát a můj život bude taktřka perfektní. Smích. Poslední dobou mě zase ovlivňují peníze. Chtěla bych tolik krásných věcí, na které bych si mohla vydělávat několik let, možná celý život, než bych je všechny dostala. K čemu mi však jsou? Začnu si asi zase vyrábět. Ale to není o moc lepší, stejně se k tomu potřebují peníze. Aspoň trochu. Peníze jsou ve všem. Kafe ze školního automatu je odporné. Ale vzbudí to i mě. I když jsem začala raději pít čokoládu. Chuťově je to přijatelnější. Mám problém (a kdyby jen jeden, co?). Neumím ventilovat vztek jinak než pomocí bolesti. Jestli to takhle půjde dál, buď rozmlátím polovinu bytu, nebo si něco zlomím. Pořád se moc orientuji na budoucnost. ,,Za 10min musím do hodiny. Zítra jdu do práce. Dnes mám volno, ale bude to jen další nenaplněný den.'' Nebo ne? Mám sílu něco změnit? Motám se v tom. Ještě bych tak ráda něco psala...Pohrávala si s myšlenkami. Zachytávala je jak čerstvé vylíhlé motýli a pak jim rozdrtila křídla. Ale jsem ve škole. Musím jít do hodiny. Sednout si spořádaně jako řádná studentka a zapisovat si s narovnanými zády. Alespoň mám čím hezkým si psát. Koupila jsem si propisku s Jackem z Ukradených Vánoc Tima Burtona. A tužky s tématikou Victoria Frances. Člověk netuší, jaké poklady v knihkupectví najde. A to nemluvím o tom, že jsem si koupila 3nové knížky <3 Gotický svět, Prokletý maturiťák a 99 rakví. Pak jsme ještě zavítala do knihovny, půjčila si další 4 a pod kamarádky mám ještě 2. Ach, jak slastné je znovu číst...Utíkat do světa, který mi byl dříve tak blízký.
Listopad 2016
Občas zachytím...
16. listopadu 2016 v 13:50 | Chrissie | Nedopsané články.Občas zachytím kus nějaké myšlenky, kousek jakéhosi pocitu a zapíši to do mobilu. Mnohdy je to sotva delší, než pár vět. Avšak baví mě to, neskutečně mě to baví, číst to zpětně. Mé odmlky od psaní, jsou nekonečně děsivě dlouhé. A mnohem děsivější je i to, že jsem přestala číst. Vůbec nevím proč. Dny plynou...a já to už nevnímám. Jsem stále unavená. Lék na únavu asi neexistuje. Čokoláda mi teď nechutná, kofein nezabírá, pilulky na zájem také nejsou. Aspoň že končí škola. Dnes jsem objevila nový druh relaxace pro mě, nebo vlastně spíš první? Když jsem malovala na skleněnou lahev, byla jsem tak klidná, soustředěná, vyrovnaná. I když jsem míchala barvy, dolaďovala tony a nanášela jednoduché tahy štetcem, bylo to uklidňující. Možná začnu malovat. Už mě to tu opravdu nebaví, tenhle svět. Pořád to samé. Hlavně je to vše o penězích. Na jednu stranu, jsem ráda že mě věci už nedělají tolik šťastnou, nepotřebuji tolik vydělávat peníze. Na tu druhou, ztratit zájem i o jednu z největších mých radostí, asi nevěstí nic dobrého. Ach Bože, co si na mne život chystá?
Konec září
16. listopadu 2016 v 13:49 | Chrissie | Nedopsané články.Je konec září...Sakra, vlastně začátek října a mě tlačí čas. Z odpolední školy jsem dnes přišla méně unavená než obvykle, ale představa té hromady učení, co mám na práci, a to, že jsem si napsala seznam věcí, co je potřeba udělat nebo změnit (zatím je popsaná jedna stránka A5, ale stále přibývá..) mě také nijak zvlášť neuklidňuje. Potřebuji vytvořit dva kostýmy, jeden na hororvé focení, na které jsem původně jít nechtěla a druhý na LARP. Na horor jsem si vybrala (rozuměj, kamarádka řekla) Nightwraith ze Zaklínače, je to však poměrně složité na vytvoření...Proto přemýšlím ještě nad Enchantress ze Suicide Squat (ano, konečně jsem na tom byla včera v kině a jsem opravdu nadšená), u ní jsou zase ale dost specifické znaky-detaily a trochu pracnější...A nebo pokud nic nebudu stíhat a vše se bude srát, udělám tunu falešné krve a půjdu za Carrie. Je toho teď moc. Myšlenky mi v hlavě lítají jak pomatené, každou druhou vteřinu se bojím, že jsem na něco zapomněla. Co noc se budím vyděšená, že jsem něco neudělala či zaspala. Byla jsem si dnes po škole koupit lístek na Christian Death. Po 25letech jsou v ČR, mám takový pocit, že nikdo z mých známých je nezná. Také jsem zašla do obchodu, mají už Halloweenskou výzdobu. Donesla jsem si světýlka s duchama, ramenný svícen na dort, falešnou krev na oblečení a černobílé lízátko. Kamarádce jsem vzala keramickou kočičí hlavu, ve které je světýlko. Přemýšlím, že si tam zajdu ještě pro dýni a nějaké kostlivce. Všude jsou teď dekorace na Halloween, je čas, vyzdobit pokoj x) Jen kdyby ty peníze tak rychle neubývaly. Docela s velkým překvapením jsem zjistila, jak jisté ženě co mě porodila, nesedí, že půjdu na koncert. Protože ona tu skupinu nezná a vsadím se, že pokud jí jí pustím, nebude se jí líbit. Není to snad normální, že rodičům a jejich potomkům se obvykle stejné věci nelíbí? Teda, pokud se nenarodíte do metalové rodiny nebo tak něco.
Jak největší antisociál
16. listopadu 2016 v 13:47 | Chrissie | Nedopsané články.Celý den sama. Sedím ve svém pokoji po tmě, s kelímkem z bistra a připadám si jak největší antisociál. Jistě že jsem si nic nešla koupit, radši bych byla o hladu než vylézt, ale on se mi zázračně objevil v kuchyni. Když ostatní přišli z výletu. A mě nikdo nezval. Opět. nejde o to, že bych toužila s nimi jít, ale o to že už mě ani nezvou. Prostě jen zmizí a za x hodin se objeví. Nic mi neřeknou...A já vše musím hlásit. Sedím skrčená v rohu, do zad se mi zbodává hrana stolu a ruka se dře o komodu. Začíná mi být zle. Neměla jsem jíst. Přišla kdysi moje velice oblíbená žena. Přinesla mi kabát. Dlouhý kabát. Ale šusťákový. Na LARPy se bude hodit...Ale už nechodí za mnou. Ale za jinou. Změnila se. Hrozně moc...On jí změnil, ten kretén se kterým je. Přibrala.
Zemřel 4.11.2016 kvůli lásce
16. listopadu 2016 v 13:43 | Nedopsané články.Víte co jsem udělala? Co jsem opravdu udělala? Já ho opustila. Rozbila mu srdce na milion kousků. Nechtěla jsem, opravdu ne. Ale musela jsem. Je mi zle, nemohu jíst. Já jsem zlá. Zničila jsem to. Musela jsem. Byl stejný jako oni...miloval mne pro mou krásu. Chtěl se se mnou všude ukazovat. Předvádět. Příliš hubený...příliš malý. A ten druhý muž. Vzal mě do náruče a řekl, že mě miluje. A já cítila, že mě ochrání před světem. Líbal mě na mou bledou kůži, zahříval mé studené ruce a hladil mě po vlasech. Ach Chriss...příliš horlivě, bez rozmyslu jsi mu propadla. Uvěřila a teď se bojíš. Muži tě milují, ty to víš. Vždycky to tak bylo, je a bude.
Odmlka od psaní.