close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Musí tu pro mě být.

11. října 2016 v 12:23 | Chrissie |  Tok mých myšlenek...
Test z matematiky. Nic. Prázdno. Můj dokonalý tahák byl nastříhnutý v sešitu, který ležel hluboko na zemi podemnou. Tělo sípalo a dusilo se, svaly se stahovaly a zůstaly v křeči. Musela jsem utíkat. V gládách s 10kg na zádech po 3h spánku s mokrými vlasy. Nohy mi klesly a já se málem ocitla na chodníku. Ubývali mi síly avšak já musela běžet dál. Po dlouhé době mám zase rozpuštěné vlasy. A nenalíčené oči. Jsem paranoidní, právě sedím ve studovně ve škole, mám hodinu volna. Tak píšu. Bojím se, že mě sledují..čtou si a baví se o mně. Je to jen paranoa. Hádka s dobrým přítelem, další z těch, co se zamilovali a začali se mi vzdalovat. ,,Já nebudu ten, kdo kvůli tvé kráse a inteligenci bude skákat jak ty pískáš. Nebudu další z těch, co za tebou běhá, jak hýbeš prstem. Já ji miluji a ona je pro mě vše.'' Haha. Zní jako zhrzený milenec. Nezní to tak? Vždyť já o jeho lásku nestojím. A nikdy jsem nestála. Musí tu však pro mě být, když ho budu potřebovat. Neexistuje, že mě nechá na potom. Já musím být první, u všech. Zjišťuji jak temnou duši mám. Zní to hrozně sobecky. Ale já to prostě potřebuji. Potřebuji aby pro mě někdo žil a mohl se mi kdykoliv věnovat. Příteli se už tolik svěřovat nemůžu, má pocit, že už je toho moc. Ano, je toho moc a já nic nestíhám. S jistou elegancí nečasu to však zvládám. Ať už mé tělo držím vzhůru jen pomoci kofeinu a sebepřemáhání, ať jsem psychicky vyčerpaná, mé slzy nekonečné, že oči už prosí, ať plakat nemusejí, spousty úkolů. Doma, v práci, na tréninku, mé osobní. Nějak to jde. Hrozně těžko, bolí to a cítím se velice unaveně. Ale vždycky to nějak jde. Nevím co budu dělat, vůbec si neumím představit, jak to bude do budoucna. Potřebuji muže...kteří budou ochotni mi sloužit. Hehe, don't worry. It was only one phase from my unfinished story. Yea, Chriss will dominate all world. I'm not sure that my English is right. Probably not. But who cares? I need to write. I need to speak.
Přestala jsem číst, přestala jsem mít potřebu se líčit, hezky oblékat, nemám touhu nic dělat...prý je to na dobé cestě k sebevraždě. Ale to nemohu. Na jednu stranu, chci začít odznova. Zrodit novou hodnou bytost. Ale ty myšlenky..jsou tu stále. Můžu ovládat, můžu ubližovat, klidně i zabíjet, rozkazovat a ničit lidské duše. Všichni kdo mě milují, nemají ani zdání, co uvnitř mě vlastně je. Jak jsem rozbitá. Jak jsem šílená. Jak jsem nebezpečná. Možná se začínám vracet zpět k upírům. Elegance a drsnost zároveň. Povytáhnu sukni co odhalí mé podvazky a zároveň rozsápu hrdlo. Ničím je. Ničím i sama sebe. Srdce mi bije naprázdno. Není to lepší, pořád ne. Zhoršuje se to. Už nevím jak dál...Kde je doufání v mé temnější zítřky? Jsem snad nemocná? Šílím...každým dnem víc a víc. Křičím a zmítám se, vyškrabávám si svými nehty kůži s masem. Jsem lačná po krvi. Svádím je...všechny. A pak jimi pohrdám. Moci si teď tak rotrhnout kůži, prolámat se žebry k srdci a vypustit všechny ty démony. Vidím křičící kreautu, vyjící bolestí jak z hlubin nitra vše vystupuje ven. Jsem to já. Možná to musím udělat.
Zvoní na hodinu. Musím jít. Ironie, you don't think? Píšu všechny tyhle věci. A pak si jdu sednou do třídy jakoby nic. Mistrnost přetvářek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama