Výborně. Má existence pozbývá smyslu. Můj blog už nikdo nečte. Kdo by stál o to, ty sračky číst, že? Jsem teď dost ve stresu a nemocná. Nemocná jako fyzicky. Je mi na umření. Což se vlastně zas tolik neliší od mých psychických stavů. A přesto nemohu zůstat doma. Musím chodit do školy, na tréninky, do práce...Přátele blokuji. Nechci se s nikým vidět. Je mi zle. Ja vím, že stále je tu nějaká možnost, stále je tu naděje. Ale já tápu mezi nadějí a beznadějí. Je to jako když psovi ukážete hračku a pak ji schováte. Jsem zase ve škole. Sedím ve studovně a píšu. Paranoidní, že mě sledují. Ale co...i kdyby to četli, co by se stalo? Lidí co mají problémy bylo, je a bude. Když vypustím tyhle stavy a hádky, zdá se můj život skoro hezký. Byla jsem v sobotu na focení. Měla jsem velice dobrý kostým a vytvořila jsem si ho sama. Teď kostýmem nemyslím ani tak oblečení jako líčení. Měla jsem vypálené oči, rozřízlou pusu, na hrudi vyřezaný nápis PSYCHO a rozřízlou paži. Vypadalo to opravdu moc hezky a konečně! mě fotilo i fotografické studio, co to pořádalo. Dark Vision. Ach, jak já v tu chvíli byla šťastná...vypadala jsem perfektně a chtěli mě fotit. Asi jsem se minula povoláním třeba jsem měla jít na maskérku. Hrozně mě to baví.
Nadále mi psal trenér...tuším, že se mu líbím. Ach, ženatý a dvě děti. A zajímá se o mě. Smích. nebudu nic ničit, ale líbí se mi, jak je v rozpacích. Hledí na mě a neví co si myslet. Při každém úderu, při každém cviku mě pozoruje a opravuje. Ach Chriss, co to s těmi chlapi děláš? Chvíli klidu nemáš. A navíc budeš muset začít chodit do školy včas, nebo tě čeká trest.
Mám jednu kamarádku, kdysi jsem ji považovala asi za velice dobrou. Ale poznávám, jaká je a nejsem si uplně jistá, že se mi to líbí. Ano, ovšem, se mnou to taky není lehké. Ale ona...asi jsem moc náročná. 15min do konce pauzy. Co jen budu dělat? Hledět do prázdna a marnit další čas? Snad mě jen může utěšovat, že po škole mě historicky poprvé vyzvedne přítel. Přestěhoval se kvůli mě do Prahy. Z Brna. Moc mě miluje a snaží se mi pomáhat. Obdivuhodný to muž, nechce mě jen jako ozdobu. I když je to jedna z výhod.
Slunce mě ničí, i když vstávám za tmy. Věřili by jste, že já, taková princezna temnoty, se minulý týden 3dny vůbec nelíčila? Po 2,5letech denodenního makeupu? Prostě nebyla síla, nebyl čas, nebyla chuť. Až ztratím zájem o svůj styl, pak už to bude hodně špatné. K líčení jsem se tedy vrátila, ale opět z úspornosti času, preferuji své líčení ze základky. Tužka a řasenka. Více nestíhám. Dokonce i vlasy teď zas pořád nosím jen stažené. Takže jsem si je nově přebarvila a teď se je snažím nosit mimo svěrací kazajku. Zářivá fialová svítí v temných vlasech krásně. Nepodstatné bláboly pomatené unavené holky, co trpí v bolestech. Ale píšu více než kdy předtím a to je dobře. To půjde. Začnu zase psát i příběhy. Třeba se to zlepší. A třeba jednou něco vydám. Kdo ví.