close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Říjen 2016

Nepodstatné bláboly pomatené holky

19. října 2016 v 13:53 Tok mých myšlenek...
Výborně. Má existence pozbývá smyslu. Můj blog už nikdo nečte. Kdo by stál o to, ty sračky číst, že? Jsem teď dost ve stresu a nemocná. Nemocná jako fyzicky. Je mi na umření. Což se vlastně zas tolik neliší od mých psychických stavů. A přesto nemohu zůstat doma. Musím chodit do školy, na tréninky, do práce...Přátele blokuji. Nechci se s nikým vidět. Je mi zle. Ja vím, že stále je tu nějaká možnost, stále je tu naděje. Ale já tápu mezi nadějí a beznadějí. Je to jako když psovi ukážete hračku a pak ji schováte. Jsem zase ve škole. Sedím ve studovně a píšu. Paranoidní, že mě sledují. Ale co...i kdyby to četli, co by se stalo? Lidí co mají problémy bylo, je a bude. Když vypustím tyhle stavy a hádky, zdá se můj život skoro hezký. Byla jsem v sobotu na focení. Měla jsem velice dobrý kostým a vytvořila jsem si ho sama. Teď kostýmem nemyslím ani tak oblečení jako líčení. Měla jsem vypálené oči, rozřízlou pusu, na hrudi vyřezaný nápis PSYCHO a rozřízlou paži. Vypadalo to opravdu moc hezky a konečně! mě fotilo i fotografické studio, co to pořádalo. Dark Vision. Ach, jak já v tu chvíli byla šťastná...vypadala jsem perfektně a chtěli mě fotit. Asi jsem se minula povoláním třeba jsem měla jít na maskérku. Hrozně mě to baví.
Nadále mi psal trenér...tuším, že se mu líbím. Ach, ženatý a dvě děti. A zajímá se o mě. Smích. nebudu nic ničit, ale líbí se mi, jak je v rozpacích. Hledí na mě a neví co si myslet. Při každém úderu, při každém cviku mě pozoruje a opravuje. Ach Chriss, co to s těmi chlapi děláš? Chvíli klidu nemáš. A navíc budeš muset začít chodit do školy včas, nebo tě čeká trest.
Mám jednu kamarádku, kdysi jsem ji považovala asi za velice dobrou. Ale poznávám, jaká je a nejsem si uplně jistá, že se mi to líbí. Ano, ovšem, se mnou to taky není lehké. Ale ona...asi jsem moc náročná. 15min do konce pauzy. Co jen budu dělat? Hledět do prázdna a marnit další čas? Snad mě jen může utěšovat, že po škole mě historicky poprvé vyzvedne přítel. Přestěhoval se kvůli mě do Prahy. Z Brna. Moc mě miluje a snaží se mi pomáhat. Obdivuhodný to muž, nechce mě jen jako ozdobu. I když je to jedna z výhod.
Slunce mě ničí, i když vstávám za tmy. Věřili by jste, že já, taková princezna temnoty, se minulý týden 3dny vůbec nelíčila? Po 2,5letech denodenního makeupu? Prostě nebyla síla, nebyl čas, nebyla chuť. Až ztratím zájem o svůj styl, pak už to bude hodně špatné. K líčení jsem se tedy vrátila, ale opět z úspornosti času, preferuji své líčení ze základky. Tužka a řasenka. Více nestíhám. Dokonce i vlasy teď zas pořád nosím jen stažené. Takže jsem si je nově přebarvila a teď se je snažím nosit mimo svěrací kazajku. Zářivá fialová svítí v temných vlasech krásně. Nepodstatné bláboly pomatené unavené holky, co trpí v bolestech. Ale píšu více než kdy předtím a to je dobře. To půjde. Začnu zase psát i příběhy. Třeba se to zlepší. A třeba jednou něco vydám. Kdo ví.

Musí tu pro mě být.

11. října 2016 v 12:23 | Chrissie |  Tok mých myšlenek...
Test z matematiky. Nic. Prázdno. Můj dokonalý tahák byl nastříhnutý v sešitu, který ležel hluboko na zemi podemnou. Tělo sípalo a dusilo se, svaly se stahovaly a zůstaly v křeči. Musela jsem utíkat. V gládách s 10kg na zádech po 3h spánku s mokrými vlasy. Nohy mi klesly a já se málem ocitla na chodníku. Ubývali mi síly avšak já musela běžet dál. Po dlouhé době mám zase rozpuštěné vlasy. A nenalíčené oči. Jsem paranoidní, právě sedím ve studovně ve škole, mám hodinu volna. Tak píšu. Bojím se, že mě sledují..čtou si a baví se o mně. Je to jen paranoa. Hádka s dobrým přítelem, další z těch, co se zamilovali a začali se mi vzdalovat. ,,Já nebudu ten, kdo kvůli tvé kráse a inteligenci bude skákat jak ty pískáš. Nebudu další z těch, co za tebou běhá, jak hýbeš prstem. Já ji miluji a ona je pro mě vše.'' Haha. Zní jako zhrzený milenec. Nezní to tak? Vždyť já o jeho lásku nestojím. A nikdy jsem nestála. Musí tu však pro mě být, když ho budu potřebovat. Neexistuje, že mě nechá na potom. Já musím být první, u všech. Zjišťuji jak temnou duši mám. Zní to hrozně sobecky. Ale já to prostě potřebuji. Potřebuji aby pro mě někdo žil a mohl se mi kdykoliv věnovat. Příteli se už tolik svěřovat nemůžu, má pocit, že už je toho moc. Ano, je toho moc a já nic nestíhám. S jistou elegancí nečasu to však zvládám. Ať už mé tělo držím vzhůru jen pomoci kofeinu a sebepřemáhání, ať jsem psychicky vyčerpaná, mé slzy nekonečné, že oči už prosí, ať plakat nemusejí, spousty úkolů. Doma, v práci, na tréninku, mé osobní. Nějak to jde. Hrozně těžko, bolí to a cítím se velice unaveně. Ale vždycky to nějak jde. Nevím co budu dělat, vůbec si neumím představit, jak to bude do budoucna. Potřebuji muže...kteří budou ochotni mi sloužit. Hehe, don't worry. It was only one phase from my unfinished story. Yea, Chriss will dominate all world. I'm not sure that my English is right. Probably not. But who cares? I need to write. I need to speak.
Přestala jsem číst, přestala jsem mít potřebu se líčit, hezky oblékat, nemám touhu nic dělat...prý je to na dobé cestě k sebevraždě. Ale to nemohu. Na jednu stranu, chci začít odznova. Zrodit novou hodnou bytost. Ale ty myšlenky..jsou tu stále. Můžu ovládat, můžu ubližovat, klidně i zabíjet, rozkazovat a ničit lidské duše. Všichni kdo mě milují, nemají ani zdání, co uvnitř mě vlastně je. Jak jsem rozbitá. Jak jsem šílená. Jak jsem nebezpečná. Možná se začínám vracet zpět k upírům. Elegance a drsnost zároveň. Povytáhnu sukni co odhalí mé podvazky a zároveň rozsápu hrdlo. Ničím je. Ničím i sama sebe. Srdce mi bije naprázdno. Není to lepší, pořád ne. Zhoršuje se to. Už nevím jak dál...Kde je doufání v mé temnější zítřky? Jsem snad nemocná? Šílím...každým dnem víc a víc. Křičím a zmítám se, vyškrabávám si svými nehty kůži s masem. Jsem lačná po krvi. Svádím je...všechny. A pak jimi pohrdám. Moci si teď tak rotrhnout kůži, prolámat se žebry k srdci a vypustit všechny ty démony. Vidím křičící kreautu, vyjící bolestí jak z hlubin nitra vše vystupuje ven. Jsem to já. Možná to musím udělat.
Zvoní na hodinu. Musím jít. Ironie, you don't think? Píšu všechny tyhle věci. A pak si jdu sednou do třídy jakoby nic. Mistrnost přetvářek.