close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Září 2016

Noční rutina

26. září 2016 v 1:29 | Chrissie |  Tok mých myšlenek...
Pohupující se notebook na haldě věcí. Napravo uschlé květiny, návrhy na kostýmy, secvaknuté věci co jsem chtěla udělat, účtenka a motivační zalaminovaná cedule od mé drahé. Napravo rozsypaný makeup, svlečené oblečení, bichle zákonů, bedínky, kapesníky a horká káva. Loktem ruky se opírám o otevřený šuplík plný učení. Nohou zavadám o tašku s kostými na LARPy. Žídlí se nemohu pořádně pohnout, je tam nějaké oblečení. Mokré vlasy, pohlcené balzámem stočené do drdolu. Odlíčený nedokonalý obličej. Skleslé oči, hbité prsty, špatně odlíčené rty obemknuté kolem pruhovaného brčka, které ústí do kávy.
A já jsem asi blázen...V klidu si píšu, mám otevřená dvě internetová okna s kartami, chci si jen přepnout písničku. Překliknu na druhé okno a nic. Chvíli koukám a pak mi dojde, že to mám na tom prvním okně, asi v osmé kartě. Přepnu, chci se vrátit k psaní článku a nic. Nikde není. Prohledávám obě dvě stránky, jednu kartu po druhé avšak nemohu nic najít. Že by to byla jen iluze? Či snad spím a zdá se mi to? Prohlížím zpětně historii, ne, přihlašovala jsem se. Nechápu. Zírám do obrazovky a přemýšlím, co se stalo. Znovu prohledávám všechny karty...nic. Najedu znovu na blog, přihlásím se, ťuknu do rozepsaných článků a musím poděkovat za automatické ukládání, které aspoň část zachránilo. I když to nemění nic na tom, že mi to článek zkazilo. Co to sakra bylo? Jaktože to zmizelo? Jsem opravdu zmatená.
Po včerejším lehkém vyhoření, odstrčení všech s důrazným ,,Nechte mě sakra být!'' jsem utekla ven. Doslova utekla. Šla jsem běhat. Ve výtahnu jsem zlostně setřela slzy co mi začaly vytékat. Běžela jsem hodně rychle, nezastavovala se, vyběhla bez problémů místa, kde mívám problém, přeběhla místo, kde si dávám pauzu a tryskem běžela dál. Když jsem ten okruh běžela podruhé, po vyběhnutí kopce jsem se zastavila. Třikrát se zhluboka nadechla a utíkala dál. Na posledních 200metrech jsem zrychlila na nejvyšší úroveň. K baráku jsem doběhla a málem omdlela. Plíce vypovídaly službu. Doma jsem na sebe pustila ledovou vodu. Krev se mi vařila, lil ze mě pot a slzy se mohly jít vycpat. Od sobotního rána zas poslouchám Bauhaus a sem tam Joy Divison. Vlastně, poslouchám Bauhaus víc než kdy jindy. Pouštěla jsem si Adrenalin i při tom běhu. Ne, kdepak...žádný sluchátka. Běžela jsem ve tmě. Přemýšlela jsem, proč když mám volno, tak nic nedělám. Nedělám ani nic z toho. co by mě bavilo. Asi to bude právě kvůli tomu, že po mně nikdo nic nechce a já nic nemusím. Prokrastinace? I teď sedím, v jednu ránu u notebooku. Mohla bych uklidit. Udělat věci do školy. Dělat cokoliv...A já sedím a píšu. Noční rutina. Čeká mě ještě smytí balzámu z vlasů. Jsem ve fázi, kdy mi vlasy lehce začínají překážet. Mám je už pod pas, skoro na boky, ještě chvíli-tak rok a budu je mít na zadek. Začala jsem si psát zase s jedním klukem. Nikdy jsme se nesetkali. A přesto se známe až moc. Pořád mě miluje. I po těch letech...Miluje mou nemocnou rozervanou duši. Přestává se mi chtít psát a začíná se mi chtít spát. Ale já nechci jít spát. Pořád jen chodím spát a den co den je to stejné. Já už nechci. Měla bych brát léky. Ne, nebojte, žádná psychoantidepresiva. Mám nemocné tělo a měla bych brát léky. A já je neberu. Zatím se nic neděje, teda nic co by bylo vidět. Jak to snáší tělo, je otázka. Nechci však do sebe cpát další sračky. Dřív mi bylo tělo ukradené, ale teď mu už nechci ubližovat.

Kdo soudí tělo, které obelhaná duše opustila?

20. září 2016 v 0:10 | Chrissie |  Tok mých myšlenek...
Ráno píšu jak doufám v temnější zítřky a o 12h později je mi na zvracení, zžírá mě prazvláštní pocit zavrhnutí a potřeba vymazat svou existenci z povrchu země. Jsem dost unavená, na spoustu věcí jsem se vykašlala a chtěla jsem si jít lehnout. Jen tak spát a snít...I když snít už snad radši ne. Mám poslední dobou zas hrozné noční můry. Proč vždycky všechno pokazím? Kdykoliv se zdá, že se nějak udržuji ve společnosti, řeknu něco takového, že tím buď ublížím, pobouřím, urazím či naštvu. Mohu za to snad? Jsem jen upřímná. Nebudu někomu lhát, jen pro to, aby měl pocit, že je lepší i když stojí za nic. Se mnou také nikdo neměl slitování. Nechtěla jsem nic psát, vím že je to na dlouho. Se mnou je to vždycky na dlouho. Ale už když jsem seděla ve vaně, mě napadalo: ,,Co zbyde, když se sundá ta halda černého oblečení a makeup?'' Nejpodobnější přirovnání mě napadlo ke zvířeti, skrčenému a vyděšenému zahnané do kouta. Samotné. Avšak z toho strachu má sílu, může útočit a zachránit se. Přesná moje definice je asi jako když lvíčeti zastřelíte rodiče. Pokud to přežije, krutost života ho naučí a až vyroste, stane se neobyčejně silným. Je tam však to riziko krutosti...
Prý mám v sobě temno, temno které mě pohlcuje a řídí mě špatným směrem. Já už nevím. Tak hrozně ráda bych tu žila, přijde mi, že když už konečně najdu sílu, všechno se mi sype. ,,Kdo poznal chování člověka za krajní mezí? Kdo soudí tělo, které obelhaná duše opustila? Kdo viděl, v koho se dokáže změnit.. Bytost, jíž vidina hrdinství zradila...'' Je to těžké. Považují mě za zlou, byla bych tak ráda zlá. Ale komu se chce být pořád jenom zlý. No, asi bych to měla ukončit a zvyknou si, že když budu psát své myšlenky takhle pokaždé, když opravdu budu chtít psát, nebude toho tolik. Paráda, roztočila jsme v sobě koloběh myšlenek, který jen tak neustane. Další probdělá noc.

Vypadá to dobře, doufám v temnější zítřky.

19. září 2016 v 11:24 | Chrissie |  Tok mých myšlenek...
Bude 11, sedím u svého notebooku v pyžamu, po levé straně mám kávu, v hrnku s polomrtvým vojákem, co nese bombu a ve tváři mám lehce unavený nezaujatý výraz. Odpolední škola má jednu výhodu, nemusíte brzo ráno vstávat...Paradoxně mi to hrozně vyhovuje. Můžu si jít spát klidně až k ránu a pak se probudit sama od sebe, až když jsem vyspalá. A mít školu do půl šesté není tak dlouho, jak by to mohlo být. Měla jsem tendence psát, ale vždy z toho vzniklo něco nesrozumitelného, zmateného a ve výsledku nezajímavého. No, myslím, že tenhle článek na tom nebude o moc lépe. Mám pocit, že jsem ještě na konci srpna s přelomem na září zažila jednu z nejhlubších depresí o jsem mohla kdy mít. Nebyla jsem schopna nic, celé dny jsem jen ležela a zírala do zdi, krom prvního dnu, který jsem celý prospala. Nebo jsem jen tak chodila po bytě, sem tam si lehla na zem a po x hodinách se zase zvedla. Bylo to otřesné, cítila jsem se jak paralyzovaná. Bylo to jiné, než na co jsem zvyklá. S nikým jsem samozřejmě nekomunikovala, žádný z elektro přístrojů jsem nezapínala, o internetu nemůže být řeč. Co je však nejhorší, ani hudbu jsem neposlouchala. A když já neposlouchám hudbu, je to už opravdu hodně zlý. Mám teď asi nějaké lepší, utlumené období. Je mi lépe, než mi bylo a největší zásluhu má na tom moje potkaní slečna. Opravdu nevím, co bych bez ní dělala a děsím se dne, kdy mě opustí. Tolik lásky, péče a porozumění mi dává. Ona všechno vycítí...Když jsem na tom byla opravdu špatně a seděla jsem v pokoji na zemi, Elisabeth byla puštěná a běhala všude možně. bylo mi zle, myslela jsem na ní. A v tu chvíli ke mně přiběhla, začala se mazlit a olizovat mě. A teď mi zkuste vymluvit, že zvířata to nevycítí.
No, se začátkem nového školního roku začínám zase běhat, ono mi to pomůže. Dále budu chodit i plavat, musím ten částečný strach z vody překonat, asi jsem se v minulém životě utopila. A nakonec jsem zpátky u Krav Magy <3 To mě asi těší nejvíce a dává mi jakousi sílu. Chodila jsem totiž od května na Wing Tsun a jela s nimi i na letní týdenní kurz kde se tak 6h denně cvičilo. Mohu za sebe říct, že tak arogantní namyšlené kretény, plné arogance a výsměchu jsem dlouho nezažila. Neuvěřitelně mě to překvapilo, každé bojové umění tě má vést k nějaké pokoře, psychickému usměrnění. Ale oni byli jiní...takové zlo jsem dlouho necítila. A navíc vymývali mozky. Do všech hučeli, že jedině oni jsou ta správná volba, že nic jiného není tak efektivní a je to k ničemu. Připadala jsem si jak v nějaké sektě, kde mě za chvíli zavraždí, jen proto, že se nechci podvolit a nejít s davem. Heh, co mi to jen připomíná? Prostě nejsem tupá ovce, co se bude držet stáda. Hotovo. A pak jsem přišla na Krav Magu, vítalo mě spousta milých a usměvavých lidí ( ipřesto, že jsem přišla pozdě), vyprávěli sé příběhy, proč to začali dělat, co se jim stalo a tak...A nakonec, že pořádají pravidelně semináře pro různé azylové domy, týrané ženy atd., neziskově of course. To mě naplnilo novou sílou, že tam jsem správně, že to je to, co jsem hledala. A dále ke škole, konečně jsem se zbavila té báby, co mě chtěla nechat pokaždé rupnout, jen kvůli tomu že nosím těžké boty. (smích) Máme pár nových učitelů, co vypadají v ''pořádku''. Respektive, nijak jim vadit nebudu, protože koukají, co mám v hlavě a né na sobě. A nadále, mám nového přítele. Není to upír ani vlk, ale mentalista a iluzionista. A musím říct, že je to první muž, co mě zatím dokázal takhle podržet, přejít veškeré moje nálady a zvedat mě pokaždé, když jsem padala. Všichni totiž ve mně akorát vidí tu krásnou ozdobu, kterou by se mohli chlubit. Ale vydržet se mnou, není opravdu jednoduché. A on to zatím zvládá a dobře. Miluje mě natolik, že opouští Brno a stěhuje se za mnou do Prahy. Vypadá to zatím dobře, musím na spoustě věcech pracovat, zvlášť na svojí povaze a mých stavech, ale snad to vypadá dobře a doufám v temnější zítřky. Goth saves me.

Ani vlci nejsou věrní navěky.

13. září 2016 v 23:55 | Chrissie |  Básně...
Kdysi jeden upír, svou nevěstou udělat mě chtěl,
avšak můj vlčí přítel mu to odepřel.
Chránil mě před všemi i před sebou samotnou,
dokud nepotkal tu, jemu souzenou.
Bezhlavě zamilován, přísahal jí věrnost,
naše dlouhé přátelství, padlo jako pevnost.
Už nejsem důležitá, už mě nechrání dál,
žije jenom pro tu, které by svůj život dal.