Seděla jsem v tom autobuse a chtělo se mi brečet. Brečela bych, kdybych tam byla sama. Ale ti lidé co tam byli, aspoň mě to donutilo přemýšlet proč chci vlastně plakat. Ze školy jsem utíkala rovnou na metro abych se mohla co nejdříve vidět s mým nejlepším kamarádem. Bohužel na žádnou dlouhou dobu to nebylo. Sotva 20minut...Odjíždí pryč, pryč z tohohle města, pryč ode mě, pryč od všeho. Chtěl se rozloučit. Šli jsme se projít, ach jaká nádherná příroda tam byla. Zapomněla jsem že jsem v Praze. Byl to jiný svět. Smáli jsme se, moc jsme se smáli...A mě jen mrzelo že se tam už nevrátím. Protože bez něj tam být nechci. Nechci tam být sama. Ani s nikým jiným, jenom s ním. Během našeho povídání, co jsem mu řekla ať nejezdí, co tu budu bez něj dělat, se na mě podíval...tím svým upřímným hlubokým pohledem a řekl ,,Just live your life?" Nedokázala jsem mu na to odpovědět. Ani nic říct. Protože jsem nad tím takhle nepřemýšlela, nebo spíš jako bych chtěla zapomenout. Zapomenout na sebe. Potom co musel jít, seděla jsem na té lavičce a přemýšlela co budu dělat. Avšak jeho slova ,,Kdyby cokoliv, tak napiš'' a slib že si budeme i volat, když budu chtít, mě těšily. Ale né natolik aby to nepřehlušilo můj narůstající smutek. Přijel autobus, nasadila jsem sluchátka a sednula si. Poslouchala jsem pořád dokola jen Omnia, skupinu která mě s ním spojovala. Skrz mé myšlenky jsem ani nevnímala čas. Přestoupila jsem na metro a přepnula i hudbu....Stála jsem tam, koukala na svůj sklíčený odraz a po několikáté zastávce vidím vysmátou holčinu s růžovými culíky, z mé bývalé práce. Počkala jsem až se metro trochu vylidní a šla jí pozdravit. Ten její příval pozitivní energie mě trochu zasáhl. Při odchodu na mě volala ,,Měj se krásně princezno!'' Od kohokoliv jiného by mi to vadilo a nejspíš bych to brala jako urážku. Ale od ní, je to vlastně hrozně milé a krásné oslovení. Těší mě to. Pokračovala jsem dalším metrem domů, zahnala myšlenku že pod to přijíždějící metro skočím a poslouchala ponurejší hudbu. Čas se zastavil. Vystupovala jsem, šla si pomalu v klidu na eskalátory a nechala jsem hrát ''Osude mám z tebe strach, tak nech mě už bejt! Zahrál sis se mnou tak co na mě víš? Do země zašláps mě zatlouk jak nejt, mý slzy neuvidíš!!!'' Šla jsem automaticky známou trasou a podívala se na místo, kde pod keřem vyrostla vysoká tráva. Už nebylo nic vidět, to co zbylo z mrtvolky ježka. Koukala jsem se tam na něj každý den, když jsem chodila do a ze školy. Na postupující rozklad. A dostala jsem chuť zabodnout si skalpel do zápěstí a jet s ním, rozřezávat si žílu až k samotnému srdci. Pár metrů od baráků jsem zase ale začala myslet na mého milovaného kamaráda-Vlka a v kombinaci s hudbou mi vytekli první slzy. Přišla jsem domů a psi mě vítali, skákali, olizovali a pusinkovali mě. Sesunula jsem se na zem a nechala to ze sebe proudit. Plakala jsem. Ani jsem pořádně nevěděla proč tolik. Vždyť jen odjíždí, neznamená to, že už se nikdy neuvidíme. Miluji ho, jako přítele. Někdo by se mohl mylně domnívat že je to láska jako k milenci. Ale ne, je to láska jako k bratrovi. Přestože je to nádherný, úžasný, pozitivní a upřímný chlap, za svého muže bych ho mít nemohla. Zajímavé a krásné jak zvířata vycítí vaše pocity...Jeden ze psů tu u mě neustále stál a slízal mi mimo slz i celý makeup. Ještě že ty zvířátka mám. Musím začít nějak odznova, znovu odznova. JUST LIVE MY LIFE.