Seděla jsem v tom autobuse a chtělo se mi brečet. Brečela bych, kdybych tam byla sama. Ale ti lidé co tam byli, aspoň mě to donutilo přemýšlet proč chci vlastně plakat. Ze školy jsem utíkala rovnou na metro abych se mohla co nejdříve vidět s mým nejlepším kamarádem. Bohužel na žádnou dlouhou dobu to nebylo. Sotva 20minut...Odjíždí pryč, pryč z tohohle města, pryč ode mě, pryč od všeho. Chtěl se rozloučit. Šli jsme se projít, ach jaká nádherná příroda tam byla. Zapomněla jsem že jsem v Praze. Byl to jiný svět. Smáli jsme se, moc jsme se smáli...A mě jen mrzelo že se tam už nevrátím. Protože bez něj tam být nechci. Nechci tam být sama. Ani s nikým jiným, jenom s ním. Během našeho povídání, co jsem mu řekla ať nejezdí, co tu budu bez něj dělat, se na mě podíval...tím svým upřímným hlubokým pohledem a řekl ,,Just live your life?" Nedokázala jsem mu na to odpovědět. Ani nic říct. Protože jsem nad tím takhle nepřemýšlela, nebo spíš jako bych chtěla zapomenout. Zapomenout na sebe. Potom co musel jít, seděla jsem na té lavičce a přemýšlela co budu dělat. Avšak jeho slova ,,Kdyby cokoliv, tak napiš'' a slib že si budeme i volat, když budu chtít, mě těšily. Ale né natolik aby to nepřehlušilo můj narůstající smutek. Přijel autobus, nasadila jsem sluchátka a sednula si. Poslouchala jsem pořád dokola jen Omnia, skupinu která mě s ním spojovala. Skrz mé myšlenky jsem ani nevnímala čas. Přestoupila jsem na metro a přepnula i hudbu....Stála jsem tam, koukala na svůj sklíčený odraz a po několikáté zastávce vidím vysmátou holčinu s růžovými culíky, z mé bývalé práce. Počkala jsem až se metro trochu vylidní a šla jí pozdravit. Ten její příval pozitivní energie mě trochu zasáhl. Při odchodu na mě volala ,,Měj se krásně princezno!'' Od kohokoliv jiného by mi to vadilo a nejspíš bych to brala jako urážku. Ale od ní, je to vlastně hrozně milé a krásné oslovení. Těší mě to. Pokračovala jsem dalším metrem domů, zahnala myšlenku že pod to přijíždějící metro skočím a poslouchala ponurejší hudbu. Čas se zastavil. Vystupovala jsem, šla si pomalu v klidu na eskalátory a nechala jsem hrát ''Osude mám z tebe strach, tak nech mě už bejt! Zahrál sis se mnou tak co na mě víš? Do země zašláps mě zatlouk jak nejt, mý slzy neuvidíš!!!'' Šla jsem automaticky známou trasou a podívala se na místo, kde pod keřem vyrostla vysoká tráva. Už nebylo nic vidět, to co zbylo z mrtvolky ježka. Koukala jsem se tam na něj každý den, když jsem chodila do a ze školy. Na postupující rozklad. A dostala jsem chuť zabodnout si skalpel do zápěstí a jet s ním, rozřezávat si žílu až k samotnému srdci. Pár metrů od baráků jsem zase ale začala myslet na mého milovaného kamaráda-Vlka a v kombinaci s hudbou mi vytekli první slzy. Přišla jsem domů a psi mě vítali, skákali, olizovali a pusinkovali mě. Sesunula jsem se na zem a nechala to ze sebe proudit. Plakala jsem. Ani jsem pořádně nevěděla proč tolik. Vždyť jen odjíždí, neznamená to, že už se nikdy neuvidíme. Miluji ho, jako přítele. Někdo by se mohl mylně domnívat že je to láska jako k milenci. Ale ne, je to láska jako k bratrovi. Přestože je to nádherný, úžasný, pozitivní a upřímný chlap, za svého muže bych ho mít nemohla. Zajímavé a krásné jak zvířata vycítí vaše pocity...Jeden ze psů tu u mě neustále stál a slízal mi mimo slz i celý makeup. Ještě že ty zvířátka mám. Musím začít nějak odznova, znovu odznova. JUST LIVE MY LIFE.
Duben 2016
Den opuštění atomového krytu
13. dubna 2016 v 0:55 | Chrissie | Tok mých myšlenek...Rozhodla jsem se opustit svůj atomový kryt a sjela jsem za svým ex přítelem. Kdysi představoval můj ideál prince Temnot, avšak mé touhy a přání byli silnější než jeho samotná podstata. Zůstali jsme však velice dobrými přáteli a mám pocit, že až teď, se s ním dokážu upřímně bavit o čemkoliv. Beze strachu že udělám nějakou chybu a on mě opustí. Což je velmi uklidňující pocit. Strávili jsme spolu hezký den. Spousta dobré, krásné hudby, zajimavé výměny názorů, čaj a žvýkačkovokamínková vodnice. Donutil mě se podívat i na dva díly jakéhosi anime. Ale byl to příjemný relax. Odcházela jsem s klidem v duši, pohodovým krokem a motající se hlavou z vodnice. Kdyby takovýchto dní bylo více, vůbec bych se nezlobila. Nejúsměvnější a nejděsivější náhoda ale asi byla, že jsem na výstupu z metra, u stánku s pizzou, potkala Gothika z Izraele, který se mnou chodil na Krav Magu. Nícméně to, že jsem si předešlý večer psali a následující den ho potkám, bylo velice zajímavé. Žel mluví zatím jen anglicky. Ano, vcelku jsem mu rozuměla, povídal něco o naší subkultuře, Izraeli a jak je rád že je v ČR. Ale když jsem ze sebe měla vydolovat větu...nešlo skoro nic. Neuvěřitelně jsem se styděla. Přesto jsme se ale nějak domluvili, a uzavřeli ''obchod" že on mě bude učit anglicky a já jeho česky. Tak to bude ještě zajímavé. Na to, jak mi bylo posledních pár dní a dnes dopoledne. Bylo odpoledne opravdu příjemné. Tak trochu mě to namotivovalo pustit se pořádně do učení té angličtiny a němčiny. Navíc v sobotu velmi pracděpodobně půjdu na koncert XIII.století <3 Budu se moci více vystylizovat a jakžto průkopnící gothic rocku to bude jistě epické. Cítím se lépe, dost možná i díky mojí potkaní slečně Elisabeth, ketrá mi ve dve v noci dělá moc příjemnou společnost. Píšu tenhle článek v noci, jak jinak...Tedy oficiálně už druhý den v jednu ráno. Poslední úsměvná událost na zakončení. Před chvílí nastal hon na potkana. Eli někde čorla karamelku a začala mi s ní utíkat. Než jsem ji chytila a karamelku vyrvala, stálo mě to nějaké prolejzání skrz knihovnu, přemlouvání ať si radši vezme drops a strachu, zda-li mě v afektu že jí beru jídlo, nehryzne. Dnes ale doufám, budu spát klidně.
Irelevantní čas
11. dubna 2016 v 23:40 | Chrissie | Tok mých myšlenek...Když se člověk izoluje od lidí, přestane chodit ven, ignoruje všechny zprávy a hovory a pak jen tak sedí ve svém pokoji. Hodiny a hodiny hledí do prázdna...a čas plyne. Je to zvláštní. Nemám chuť se s nikým vidět...přijdu domů ze školy a nevím co dělat, jsem unavená, znechucená a chce se mi spát. Zároveň můj hlas v hlavě mi říká ať ten den nějak dobře využiji, že mám dnes spoustu možností co dělat. Ale tělo jako by neposlouchalo a dál je nehybné, avšak nepropadá sladké nevědomosti spánku. Míjejí vteřiny, minuty, hodiny a dny...Dlouhé ploužející se dny naplněny nicotou.A já přemáýšlím co tu dělam. Kdo jsem? Co chci? Proč mi tak je? Co mě dělá šťastnou? Jsem sama nebo ne? Doléhá na mě tížívý smutek. A já nevím proč. Vše se mi zdá tak bezvýznamné...a to to jeden čas vypadalo opravdu dobře. Smála jsem se, měla kolem sebe spoustu lidí, přítele a připada jsem si šťastná. Často chodím kolem zrcadla a nechci se na sebe dívat. Je jedno jak hezký make-up mám, já vím co se schovává pod ním. A to mě děsí. Proč mě milují? Slepé zástupy mých obdivovatelů. Nemám co nabídnout, nemám co dát. Nestojím o ně. Už několikrát jsem chtěla na svůj blog začít psát pravidelně. Hm, třeba jednou za týden? Ach ten čas...irelevantní, nemilosrdný čas. Mít tak moc nad časem...můj život by hned měl smysl a mohla bych si s ním nakládat jak bych chtěla. Přerušení myšlenek. Ale ještě se k tomu vrátím, později...