Proč jsem jen ztratila odvahu? Tu odvahu psát. Odvracela jsem se a schovávala...Čeho jsem se ale proboha tak bála? Bála jsem se toho, co bych napsala. Našla jsem své staré deníky... jsou to hrůzy. Nevím co s tím. Nechci to znovu celé číst, vzpomněla bych si na mnoho věcí...Zároveň je však nedokážu vyhodit. Mám k nim to bolestné pouto. Bolest. Šťastná v bolesti? Možná že ano...Smála jsem se. Ty dny a týdny a měsíce jsem se smála. Byla šťastná. Ale uvnitř, vždycky to tady bude. Tohle mé já. Život a smrt. Zasvětit život smrti, jaká to ironie, no ne? Měla bych to zničit...všechno zničit. Nikdo nesmí vědět, co je uvnitř mě. Ten, který se zračil jako můj přítel..a jehož jsem milovala pro jeho nádhernou povahu. Teď mi odhaluje co je zač, hnusí se mi. Mám z něj strach...Není to ten, kterého mám ráda. Až si nandá svou masku, zase bude. Ačkoliv se zdá jako by žádnou masku neměl a byl to on. A v tom spočívá dokonalost masek. Já už nemůžu...Vždyť jsem začala odznova. Tak proč je to takhle? Můžu si za to já? Ale zas, všechno není tak zlé. Dnes jsem dokoukala Doriana Graye...ten herec je nádherný. Ačkoliv by se mi jinak s krátkými vlasy nelíbil. Dorian je zajímavá postava. Přečtu si ji, tu knihu...Jistě jí propadnu, tomu kouzlo. Kdo by si nepřál nestárnout? Ale k čemu věčné mládí? K rozkoši? Vášni? K lidem co jsou pro vás míň než kus hadru? Chápu to, teď už to chápu. Nelze najít uspokojení ve svém světě. Natož v tom budoucím. Na na na na na...Šla bych tančit. S pěkným mužem. Nebo sama...jako rusalka po lese.