Nemá cenu pokoušet se něco psát když to nejde. Naopak když to jde a nepíšu zůstává to ve mě. Ten pocit. Ošklivý pocit který je brzy přehlušen tunou dalších hnusných věcí. Nemá šanci se dostat ven protože se na něj tlačí další a další. A pokud se začnete snažit tu velkou bezednou jámu se všemi hnusnými věcmi vyčistit, začne to bolet. A tak přestanete. A dál se topíte v těch sračkách které zazdíváte vším co máte po ruce. A pak uvnitř vás propukne anarchie. Vzpouzejí se a chtějí ven. Nutí vás šílet. Nutí vás přemýšlet a hledat chybu v sobě i když za to nemůžete. A když za to můžete o to víc vás to žere. Snažíte se vést normální život, ale jsou ten jen další marné pokusy. Těch pokůsů proběhlo tisíce a tisíce...avšak nic nepomohlo. Už nevíte jak dál. Nevíte jestli se máte děsit toho že zemřete když jste si to přáli. Protože až po těch letech kdy jste prosili Boha o smrt, vám dojde že možná vás chce prostřednictvím těch hnusných věcí potrestat, trestá vás za to že jste chtěli zemřít. A třeba vás nakonec opravdu zabije nebo vás k tomu dožene. A najednou víte že zemřete. Nastávají různé nehody co vás mají děsit. Aby jste si uvědomili co jste udělali. Nebojím se smrti, bojím se toho co se stane před tím a potom na téhle planetě jestli zemřu. Už nejsem tak sobecká, vím že je tu někdo komu bych hrozně ublížila. Ačkoliv jsou tu hádky slzy a nenávist. Děsím se toho že zemřu a způsobím bolest. Třeba i další smrt. Napadá mě fotka, uvázala bych si falešnou smyčku, tu která se neutahuje a je vhodná pro filmy a fotky...Dala bych do ní svůj krk a zhoupla se, chtěla bych vidět jak bych vypadala kdyby mé tělo viselo na smyčce. A najednou se mi vyjevuje jiný obraz, špatná smyčka a postupné utahování. Dusím se, škrtím a umírám. Chtěla jsem psát dál a v tom mi zčernala obrazovka. Zlobí se. Všichni se zlobí že nad tímhle přemýšlím. Neboť všichni považují život za něco cenného. A ano, asi je život cenný. Ale já jsem jiná. Co když tyhle rádoby náhody mě jednou zabijou? A bude to trest za to co jsem si přála. Měla bych se modlit a prosit o smilování. Ale copak můžu změnit tu zrůdnost v sobě? Řetězy, pouta, nůž, mučení...Jsem zvrhlá a dělá se mi z toho zle. Přesto je to ve mě. Vražda. Nemůžu někoho zabít, skončila bych v pekle...Ale co když tam skončím i tak? Už jen to že na tyhle věci myslím je hřích. Jaký je to pocit když někoho zabijete? Už vidím jak budu zpovídat vězně. Láska. Jaké to je když milujete vraha? Kdo má odvahu říct mi do očí svůj názor? Diskutovat o tom? Přeci nepatřím do blázince...Ale kdo se nebojí a nestraní mých myšlenek? Svést a zabít. Kdo tohle dělal? Upíři? Mořské panny? Přála bych si aby mé tělo nestárlo. Bojím se toho jaká jednou budu. Co když budu zabíjet muže? Protože je tak nenávidím a miluji zároveň. Zmrdi. Jaký je to pocit je zabít? Když se můžou legálně zabíjet zvířata tak proč né lidi? Nevidím v tom velký rozdíl. Rozdíl je leda tak v egu, lidstvo si myslí že je něco víc. Staví se na vrchol. Ale všeho dočasu, matka příroda všem natrhne prdel. Bude to fajn. Sebedestrukce. A přesto věřím tomu že ani v poslední chvíli spousta těch tupých bytost nepochopí smysl toho proč se to děje. Mám rada svoje vlasy, nedokázala bych se ostříhat. Povrchnost. Ale mám je ráda. Nechci být jako ostatní a ostříhat si je. Jsou fajn. A ta fialová v nich taky. Nepřijde vám že až moc používám slovíčko fajn? Smích. Je to všechno tak BEZVÝZNAMNÉ. My všichni jsme tak BEZVÝZNAMNÍ. Oproti celému vesmíru a ještě dál. Určitě někde žijou další bytosti. Budík a já se lekla jako kdyby mě někdo přistihl při něčem špatném. Je to špatné? A pokud ano tak proč? Proč jen dál píšu? Nějak to jde samo. Pochopí mě někdo? I kdyby ne, tak nevadí, Je to v pořádku. A co závislosti? Obecně se mluví o cigaretách, alkoholu a drogách. Začínají se objevovat i témata o závislosti na internetu/hrách. Ale co třeba sex? Hudba? Masochismus? Ano, jsem závislá na hudbě. Jistým způsobem na pocitu té blaženosti když svá ústa smočím do kávy. A už zvracím ze své někdejší a trochu částečné závislosti na cukru. A co závislost na smrti? Haha, o tomhle se přeci nemluví. Nejsem v měřítku tabulek, tak by mě zavřeli. Lůůůza. Taky nejsou dokonalý tak co maj co určovat nějaký posraný tabulky. Zbraň. Postřílet je. To by bylo fajn. Fajn fajn fajn. Dejte mi ty korálky. Nebo vás zabiju. Smích. Hm, korálky. Velké. Kulaté. Líbí se mi. Asi tak jako růžová barva. Byla bych schopná se zamilovat a vzápětí je rozdrtit. Zase krev na mém těle? Nuda. Vždyť už to ani necítím. Co mám teď dělat? Měla bych si udělat nákres svého těla. Protože nákres mojí duše udělat nejde. Smích. A proč nákres mého těla? Co já vím. Zase mám ledové ruce. I nohy. Umrlec? Dost možná. Mrtvola? Jaké to je líbat mrtvou holku? Chcete to pánové zjistit? Ráda posloužím. Smích. Buď je to dar a nebo prokletí mít tak zvrácený smysl pro humor. Asi bych už měla přestat psát. Ale nejde to. Je to fajn. Smích. Bylo mi tak hrozně až je mi z toho dobře. Paradox. Sakra proč jen lidi co mají hlas jako kdyby je někdo škrtil a utrhával kusy končetin, tak zbožňujou zpívat? Viz já. Když se rozhodnu zpívat tak by se měli všichni klidit pro své dobro aspoň do vzdálenosti několika kilometrů. Hledění hodiny a hodiny někam do dáli. Možná mě sem poslal Bůh. Možná tu mám nějaký úkol. No ne, vážně? Hahahaha. No tak Chrissie, už konec, stejně je to nezajímá. Já vím ale je to můj blog, můj článek, moje klávesnice a moje prsty co se po ní již tak hbitě pohybují. Sakra jak dlouho to už píšeš? Tak si to spočítej, hm 38minut? Vážně? No, asi dobře strávený čas. Smích. Zbožňuju kávu. Dojdu si jí udělat. Dokážu jí vypít litry a litry. Je fajn. Smích. Dobře, udělám si jí a přestanu psát. Doufám. Smích. Pff stejně to po sobě budu muset přečíst. Konec? Ne, jen pauza pro vás. Aby jste si odpočinuli od tolika nových informací? Ehm, informací? Haha. Myšlenek. Jo, to už dává smysl.