Znechucená lidmi...Poznamenaná samotou...Pronásledovaná minulostí...To jsou mé momentální pocity, přemýšlela jsem než jsem se dostala k další větě. Bála jsem se aby to neznělo podobně jako předtím. Ale komu na tom záleží? Kdo to bude řešit? Kdo řeší že sem si zapojila bedínky a řve mi tu ''I am never gonna be the one for you...I am never gonna save the world from you...But they'll never be good to you...Or bad to you...They'll never be anything...Anything at all '' Nemůžu...Je mi smutno,ta hrozná ničivá prázdnota...A bolest...bolest mých ubohých spálených rukou...A mé bělmo podlité krví...Přemýšlím komu se podobám...Upírovi? Zombie? Mrtvole? Má kůže není zvyklá na slunce...a proto při prvním delším kontaktu se spálila...je rudá...bolí...nesnesitelně bolí...delší kontakt se sluncem trval sotva 3 nedobrovolné minuty...a tělo i duše mě za to proklíná...chce se mi plakat...a zvracet...vidím se v zrcadle...zrůda...nevypadám hezky...a odmítám opustit úkryt domova...Nechci aby mě někdo takhle viděl...Nechce se mi nic dělat...Jediný pocit štěstí mi poskytla chvíle kdy jsem se koukala na Addamsovu rodinu...Smála jsem se...Věděla jsem že bych tam zapadla...Bylo by fajn někam patřit...Nechce se mi nic dělat...Ale budu muset...Nechci ji zklamat...Uvedu pokoj do původního stavu...Obleču se...Učešu se...Vypojím bedínky...Budu předstírat že mi je fajn...Ostatně jako vždycky...Mám na to hodinu...Přesně...Nechci aby mě viděla v tomhle stavu...Nechci jí přidělávat starosti...Nechci aby se zlobila...Nechci aby byla zase zklamaná...Teče mi krev ze rtu,rozkousla jsem si ho...Ach krev...Ta záhadná rudá tekutina...Je mi tolik blízká...