close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

27.7.2015

18. srpna 2015 v 15:22 | Chrissie |  Tok mých myšlenek...
Rozervané dítě. ''Nejlepší'' roky svého života jsem prožila zatraceně mizerné narozeniny. Všechno je špatně. Je mi 16. Kurva…Teď se něco tak banálního jako narozeniny či svátek neřeší. Obyčejná formalita. Nevím co bych si přála. Jen vím že se mi nelíbí styl typu ''budeme dělat že nic nevíme, pak jí popřejem, dáme dort, sežerem ho a pujdem spát'' Když jsem byla ještě úplně malá zbožňovala jsem svátky jako jsou Vánoce,Velikonoce,narozeniny…A pak se to zlomilo. Za posledních 6let si nepamatuji žádné hezké narozeniny. Vždycky se něco zvrtlo. A teď když už jsem vyrostla se to nějak extra neslaví. Chtěla bych jen jeden hezký den,den co by patřil jen mě…Už v noci to začalo špatně. Bylo mi tak příšerně zle,křeče,bolesti…Křičela jsem,plakala,prosila je aby mě tak nemučili…A ono to nepřestávalo…Seděla jsem a zalykala se. Chtěla jsem zvracet a nešlo to. Dusila jsem se. V hlavě mi prolétla myšlenka *jedna z nás musí zemřít*. Nebála jsem se toho že zemřu,jen toho že zemřu tak bolestivou smrtí…Byla jsem naprosto přesvědčená že mi to někdo nebo něco dělá naschvál a baví se tím. Baví se mou bolestí a zoufalstvím. Nemohla jsem dělat nic,absolutně nic…Tekly mi slzy,v puse jsem cítila krev. Klepala jsem se…Usnula jsem až k ránu. Po probuzení jsem koukala do dřevěného obležení. ,,Dnes mi je 16. To je v hajzlu.''. Bloumala jsem po chatě. Čekala a asi i doufala že se něco začne dít. A ono nic…Šla jsem se nalíčit. Smála se mi. Ale já chtěla být jen hezká. Aspoň na dnešní den. Byl to můj den a já jsem chtěla rozhodnout o tom jak budu vypadat. Dalších pár bezvýznamných hodin…Pořád nic…Neoblékla jsem si to krásné oblečení. Místo toho jsem si stáhla vlasy, vzala maskáče,bundu po tatínkovi a šla pryč. Čerstvý horský vzduch,drsná hudba…a rozervaná holka. V lese na mě padla úzkost. Vybavily se mi mé noční můry. Šla jsem a pomalu zacházela hlouběji a hlouběji. Byla jsem už daleko. A najednou veškeré starosti a obavy jakoby zmizely. Bylo mi dobře. Přestože mi už bylo oficiálně 16. Sms. Měla jsem se vrátit. Nechtěla jsem. Bylo mi dobře. Cítila jsem se svobodná. Jestli mi chtěl někdo popřát vybral si zatraceně špatnou dobu. Těch x hodin co jsem byla vzhůru se o mě nikdo nezajímal. Tak sakra mohli počkat ty dvě hodiny než se vrátím zpátky. Velmi nerada jsem se otočila a vracela se. Tenhle den je můj. A ani si nemůžu projít okruh co chci. Vřelo to ve mně. Na jazyk mi naskakovaly všechny jedovatosti kterými bych byla schopná je zasypat. Další zkažené narozeniny. Ty jsem nechtěla. Spustil se déšť,neutuchající déšť…Napadlo mě že je jako mé slzy. Vůbec celé dnešní počasí bylo jako má nálada. Slunce. Déšť. Bouřka. Chlad. Vítr. Mraky. Vracela jsem se a nechala déšť aby mě hladil po těle,po vlasech a konejšil mě. Smutek střídala nenávist. Už nevím jaká jsem. Chtěla jsem být hodná,opravdu chtěla. Ale někdy si přijdu zlá. Proč se jen tohle děje. Smrt. Ach to tajemné slovo. V čem je háček? Proč se tohle děje? Co mě učiní šťastnou? Lidem nevěřím. Určitě vše co jsem prožila a vše co jsem udělala má nějaký smysl. Musí. Vždy se to stane z nějakého důvodu. Ach jak bych chtěla své srdce zbavit té samoty,nenávisti a smutku. Děkuji andělům že se mnou mají tu trpělivost. Být anděl bytosti jako jsem já,šla bych si asi hodit mašli. Není to věru lehký úkol. ,,Chaos,panika,nepořádek…Má práce je zde u konce''. Ráda nosím tohle tričko,vystihuje to mou povahu a vlastnosti které rozhodně nejsou záviděníhodné. Vím že nejsem ztracena. Vím že mám naději a vím že nikdy neklesnu tak hluboko aby se ze mě stala navenek troska. Ale uvnitř budu vždy ta malá,vyděšená rozervaná holčička která až příliš brzo poznala tu ostrou bolest,co nechtěla prožít a tak ji zazdila ve svém srdci. Ta bolest si ale hledá úniky ze svého vězení. A tak budu trpět do konce života.Protože nikdy si ji nedovolím zcela prožít. Zemřela bych,jisto jistě bych zemřela. A mě opravdu nezbývá sil nazbyt. Nemám na to abych se postavovala znova ze dna. Prostě ne. A tak to v sobě nechám zazděné ačkoliv mi to jen víc a víc ubližuje. Nechci a doufám že nebudu dnes plakat. Dnes je můj den. Který se chýlí ke konci. Ale mám celou noc. Když jsem si neužila den…Mohla bych si užít noc…Mám ráda noc…Ale jak? Co vyjmečného mám dělat? Pořád se můžu schovat do temnoty. Do mé přirozenosti. Mohla bych něco napsat,něco hezkého. Něco co je hezké pro mě. Mohla bych napsat o holce jako jsem já. Ale co je šťastná. Co přijímá to co jí život dává a je vděčná za to jaká je. Temnoto,ty jež jsi mě okouzlila…Jako by se mi černá krev do žil vlila…neumím si bez tebe život představit,nejlepší na tom všem je že mi tě nemůže nikdo vzít. Jsi v mé mysli,v mém těle již od mého narození a ani má smrt nepřispěje ke tvému zničení,ba naopak ještě k posílení…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama