Přes půl roku jsem tu nebyla...Pravda chtěla jsem ale nebyla možnost nebo nebyl čas...A nebo prostě nebyla síla začít něco psát...Pokusím se popsat vše co se se mnou dělo ale je to zmatené a dost možná to dost lidí nepochopí...proto se klidně ptejte. Kolem Vánoc to všechno bylo asi nejhorší,padala jsem na velmi hluboké dno ze kterého jsem nevěděla jak se dostat zpět. Ani jsem netušila že nenávist ke mě samotné může být tak silná. Přes měsíce hladovění a následného přejídání,výčitek a pokoušení se zvracet,řezání do centimetrové hloubky mého těla a vyčítání si že jsem srab který se ani nedokáže zabít jsem se dokázala tak nějak vzpamatovat ale rozhodně né sama od sebe...Kolem ledna jsem poznala mého budoucího kamaráda,ale až mnohem později vznikla má zavislost si s ním neustále psát,dostávat ze sebe ty sračky. Poté přišla schůzka na kafe s jedním kamarádem se kterým jsme spolu kdysi jezdili na tábory a ten mě zlomil,ukázal mi že všechno není tak zlé,psali jsme si a já začala mít pocit že přeci jen nejsem sama. Přečetla jsem si knížku Andělské poselství naděje a zjistila jsem že vážně nejsem sama-každý muž či žena i dítě máme svého anděla (netýká se to samozřejmě vrahů a lidí jim podobných,ti mají démony). Andělé jsou s námi vždy,nikdy nás neopouští. Tudíž nikdy nejsme sami. Zkoušela jsem si se svým andělem povídat,jistě že mi neodpovídal,tedy ze začátku jsem si to myslela. On mi dával různé signály skrz jiné lidi či věci. Dlouho do noci jsem mu vyprávěla své sny,své trápení a věděla že je tam se mnou. Kolikrát jsem ho poprosila aby mě objal a pár vteřin na to jsem cítila teplo které šlo skrz mé srdce. Vím že spousta lidí mě bude pokládat za blázna,spousta lidí na tohle nevěří ale já ano. A právě víra v mého anděla strážného mi nejvíce pomohla. Ale nic netrvá věčně,můj ''stav'' se začal zase trochu zhoršovat,dokonce jsem přestala najevo dávat emoce a nedokázala jsem brečet,teprve až mými 15tými narozeninami to vyvrcholilo, kdy jsem si pořezala obě nohy a brečela na půdě. Další zkažené narozeniny,další do seznamu. Život mi opět přestal dávat smysl. Už jsem ani ty stavy nedostávala ze sebe skrz psaní...Přestala jsem běhat a cvičit,jediné co jsem celé dny dělala bylo čtení a poslouchání hudby,hudby dost brutální na to aby mi pomohla od všech mých bolestí. Někdy jsem celé dny spala a vzhůru byla v noci. Koukala jsem hodiny do prázdna a přemýšlela... Poté jsem začala budovat masku,masku jak je vše fajn. Nenáviděla jsem samotu a teď po ní toužím,mám strach i třeba jen jet autobusem,je tam moc lidí. A lidi mě začínají děsit. Tohle je můj nezáviděníhodný stav duše…