Pořád si myslím že je to jen zlý sen,
ae realita mě tvrdě vrací sem.
Ráda bych zavřela oči a už se nikdy neprobudila,
ráda bych zapomněla že sem kdy žila...
Ta bolest je nesnesitelná,
a ze mě se stává holka obyčejná.
Už nemám sílu čarovat,
je to jako pomalu umírat.
Copak můžu srdci poručit?
Ne,ale asi bych se to měla naučit.
Miluji tě,a ty to víš,
proč na tom kurva něco nezměníš?!
Proč si to nechal zajít tak daleko?
A pro co vůbec tohle všechno?
Ubližuješ mi těmi slovy,
ani nevíš jak šíleně to bolí.
Lži jsou překrásně sladké,
zato pravdy strašně vratké.
Vím že ty za to nemůžeš,
ale jak mi tím teďko pomůžeš?
Mrzí mě že už nevěříš v naše sny,
radši se seber a jdi.
Říkal si že mě miluješ kvůli mé duši,
né kvůli vzhledu,
ale jak vidím,
a každý tuší,
z těch slov se stal jen kus ledu.
Jestli je tohle láska,
tak ať podemnou led praská,
radší se utopím,
a té bolesti ulevím.
Až najdou mé tělo,
bude tuhé jak dřevo.
Je mi líto že tyhle básně patří zrovna tobě,
nechceš si mě vzít jako můj strážný anděl k sobě?
Spustil se déšť, u nás už prší,
mám divný pocit že to souvisí s mým smutkem v duši...