close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

I want to fucking tear you apart.

21. října 2017 v 14:46 | Chrissie |  Tok mých myšlenek...
Jak je to už dlouho? Kurevsky dlouho. Rok? Bude to rok? Byl to rok? Nějak kolem toho. Nemám zrovna teď nějaký hrozný depresivní psychostav. Spíš jsem hrozně znechucená. Znechucená všedními věcmi, stereotypem, médii, politikou, školou, lidmi...Zjistila jsem, že se nemám už moc komu svěřovat. Všichni chodí do práce, nikdo na mě nemá čas. Nikdo nechce poslouchat mou duši, jak útrapně křičí. Vidí jen tělo, kus masa, krev, kosti...Na kterém visí divné věci. Které jde vždy hrdě vzpřímené, protože pohrdá všemi, tou hroznou masou. Budu si muset změnit jméno. Začala jsem pod svým pseudonymem Chrissie reálně žít. Skoro všichni mě pod tím znají. A tak mám strach. Aby nenašli tohle. Tenhle blog. Ale jaké jméno si mám dát? Poradíte? Vždyť už to nikdo nečte. Je to spíš pro mě a vždycky to tak bylo. Našla jsme skupinu, která mě svou hudou baví, líbí se mi a ještě nejsou mrtví. Koukala jsem, že měli i koncert v Praze. Celá natěšená jsem hledala kdy budou mít v ČR další...

,,Tak jsme měli docela kliku. Tedy ti, kteří koncem června vyrazili na výborný koncert She Wants Revenge. Kapela totiž včera oznámila, že se rozpadá''

Já nevím. Nění tohle prostě smůla? Hrozná smůla? Hrají co se mi líbí, žijí a tak abych je nemohla vidět, se radši rozpadnou? S tím jděte už doprdele. Aah. Celý týden mám hrozný problém se vstáváním. Vstávám obvykle až 20min po budíku, což mi zbývá 15min na vše, abych ještě stihnula přijít včas. Takže ráno se nemaluji. Nemám na to čas. Těšila jsem se, že se o víkendu pořádně vyspím, odpočinu si a namaluji se. Proto jsem se dneska od 5h ráno budila, s hroznými nočními můramy, unavenější, než když jsem šla spát. taky mi nateklo oko, abych se prostě nemohla namalovat. A do školy mám tunu věcí, takže odpočívat taky nebudu. Co je tohle za život? I just fucking tear you apart.

 

Nechci

26. září 2017 v 12:05 | Chrissie |  Nedopsané články.
Vím že to potřebuji ze sebe dostat. Ale nemohu,snad nechci či se tomu bráním. Bolí to, je mi zle. Já prostě už nechci. NECHCI NECHCI NECHCI! Nechci nic řešit,nechci se zabývat tím vším. Chci psát a nejde to,myšlenky se zadrhávají jak se mi žene jedna přes druhou. Prázdnota...nezaplnitelná. Nechci už nic dělat. Nezvládám,je toho moc...bojím se života,toho že budu stárnout a budu sama. Pořád sama. proboha tahle prázdnota je snad ještě horší než když je člověk přeplněn tím vším...Nenacházím slova...Nechci se zvedat a snažit se všechno napravit. Nechci mít zase noční můry o tom co jsem udělala. Je mi divně, těžko...ten tíživý pocit...samota...opuštění...chtěla bych být milována...už několik hodin se mé

Zemřela v nemocnici. 18.1.2017

26. září 2017 v 12:03 | Chrissie |  Nedopsané články.
Zhruba 15min na napsání článku. Je to dost? Má smysl vůbec začínat? Mám toho v sobě tak moc. Nepsala jsem přes měsíc. Ale uplně z jiného důvodu, než že bych nechtěla. Skončila jsem v nemocnici. Ne na psychiatrii. Ani jsem se nepodřezala. Ale s tělem. Zkolabovaly mi ledviny. Několik dní v kruté bolesti než jsem jela do nemocnice. Přišla jsem pozdě. Museli mě hospitalizovat, musela jsem ležt na kapačkách a pít. Nedokázala jsem to. Cítila jsem se, jako bych umírala. Pradoxně mi tam bylo hrozně dobře. Bílé holé zdi, nic, prázdno, ticho. Nikod na mě neřval, nikdo po mě nic nechtěl, žádné stresování sprací a se školou. Jen božský klid. První dva dny jsem umírala v bolestech. Je tohle to utrpení co musím prožít? Nechci takhle trpět. Ve chvíli kdy jsem se svíjela, jsem myslela na to, jak bych radši byla někde utopená v depresi. Ale ono to není o moc lepší. Tělo jen vnímáš více. Ale utýraná duše bolí podobně.
 


Jeden přežije, druhý zemře. A ty pořád chceš důvod proč...

2. prosince 2016 v 0:12 | Chrissie |  Tok mých myšlenek...
Je to už tak dlouho. Několik měsíců. A pořád to bolí. Tak hrozně to bolí. Vlku! Bratře! Kde jen jsi? Kde se mi touláš? Proč jsi mě tu nechal? Ztratila jsem s tebou spojení. I když vím, že tvá láska nejspíš neskončila dobře. Nepíšeš mi. Zapomněl jsi. Ale já ne. Stále jsi uvnitř hluboko mé duše. Velký černý vlk, co spí. Nehlídá mě. Jeho tělo tam bezvládně leží. Mám tě moc ráda. Tak ráda. Stále. Několik měsíců jsem byla necitelná. Nevnímala jsem to, nemyslela na tebe. Nevím, proč se mi po tobě začalo stýskat až teď. Nebo možná, až zase teď. Zase mě to táhne...k místu našeho posledního setkání. Bude tam zima. Sychravo. Vše tak šedé a mrtvé. Jen vzpomínka na tebe. Co to sakra je?! Jsi živ a zdráv. Ale jako by jsi zemřel. Zemřel pro mě. Just live your life. Ale jak?! Je to stále stejné, žádný smysl.

Svět není ani čestný ani nečestný
Tahle myšlenka je pro nás jen způsob, jak pochopit
Ale svět není ani čestný ani nečestný
Jeden přežije
Druhý zemře
A ty pořád chceš důvod proč

Ale svět není ani spravedlivý ani nespravedlivý
Jen nás zkouší, abychom si mysleli, že je v tom nějaký smysl
Ne, svět není ani spravedlivý ani nespravedlivý
A ačkoliv mládne
Tak moc neúplná
Je pro každého tragédie

Neříká nám svůj plán nebo nějaké tajnosti
Žádné neviditelné znamení nebo nevyřčená pravda v ničem..
Ale přežívá v tom ostatním, ve vzpomínkách a snech
Není to dost
Ty chceš prostě všechno
Jiný svět, kde stále svítí slunce
A ptáci stále zpívají
Stále zpívají..

To neznamená, že všechny věci mají směr
Žádný zvláštní pocit, že nějaké skryté ruce tahají za šňůrky
Ale přežívá v tom ostatním, ve vzpomínkách a snech
Není to dost
A nikdy to není
To, co ty stále tak chceš, víc než tohle..

Nekonečný smysl duše a věčnost lásky
Líbezná matka pod a otec nad námi
Ale přežívá v tom ostatním, ve vzpomínkách a snech
Není to dost
Ty chceš všechno
Jiný svět
Kde ptáci stále zpívají
Jiný svět
Kde stále svítí slunce
Jiný svět
Kde nikdy nic nezemře...

Ta píseň. Vystihuje to tak dokonale přesně. Pořád žiji v jakési iluzi. Jak by to mohlo být. Chci psát a nemám sílu. Našli můj blog. Není to vlastně, zase až tak těžké. Ale já ho nezruším. Jsme to já. Budu stát, s hlavou hrdě vztyčenou, i kdybych měla umírat.
Opuštěná. Po dlouhé době se cítím zase tak sama, i když mám kolem sebe spoustu lidí. Chybí mi můj vlk. Aaah, ty neustálé boje mezi upíry a vlkodlaky. Dejte si pokoj. A já mám být víla. Co takhle Banshee? Jsi už moc unavená Chriss. Prakticky nespíš. Začínáš mít problémy ve škole. Vzpamatuj se. Život není hezký. Žij v té ošklivosti, vzchop se a všechny pošli do prdele. Nikoho nepotřebuješ. Víš to. Ale ono to bolí oboje. I samota. Šílím. Chci už jen spát. V rakvi. Co když opravdu zemřu? Co bude pak? Nebudu potrestána za svá přání? Ale já už nemohu. Nechci. Stárnu...pro bohy. Stárnu!



Another day.

22. listopadu 2016 v 12:23 | Chrissie |  Tok mých myšlenek...
Another day. Je to se mnou pořád horší. Teď nemyslím ani tak psychicky, jako fyzicky. Prakticky nespím. Tělo strádá a těžce nezvládá. Nějakou dobu vždy nejím a pak jsem schopná jíst nonstop. Nepiju. Ale ne, že bych nechtěla. Prostě zapomenu pít...Co když jednou zapomenu dýchat? Je mi zima. Už nevím co nosit, aby mi bylo teplo. Mé prokrastinace jsou pořád delší a vážnější. Ani nevím, jestli to ještě nazývat prokrastinací, když neděláte vůbec nic. Nic. A pak dlouho do noci přemýšlíte, proč to tak je. A chcete vše dohnat...A usmyslíte si, že dvě hodiny před vstáváním, by jste si už měli jít lehnout. Defekt spánku je hrozná věc. Znovu jsem chtěla zavrhnout svůj blog, ale hleďme. Píšu. A to je dobře. Zase čtu. ještě začít normálně jíst, pořádně se učit, chodit brzy spát a můj život bude taktřka perfektní. Smích. Poslední dobou mě zase ovlivňují peníze. Chtěla bych tolik krásných věcí, na které bych si mohla vydělávat několik let, možná celý život, než bych je všechny dostala. K čemu mi však jsou? Začnu si asi zase vyrábět. Ale to není o moc lepší, stejně se k tomu potřebují peníze. Aspoň trochu. Peníze jsou ve všem. Kafe ze školního automatu je odporné. Ale vzbudí to i mě. I když jsem začala raději pít čokoládu. Chuťově je to přijatelnější. Mám problém (a kdyby jen jeden, co?). Neumím ventilovat vztek jinak než pomocí bolesti. Jestli to takhle půjde dál, buď rozmlátím polovinu bytu, nebo si něco zlomím. Pořád se moc orientuji na budoucnost. ,,Za 10min musím do hodiny. Zítra jdu do práce. Dnes mám volno, ale bude to jen další nenaplněný den.'' Nebo ne? Mám sílu něco změnit? Motám se v tom. Ještě bych tak ráda něco psala...Pohrávala si s myšlenkami. Zachytávala je jak čerstvé vylíhlé motýli a pak jim rozdrtila křídla. Ale jsem ve škole. Musím jít do hodiny. Sednout si spořádaně jako řádná studentka a zapisovat si s narovnanými zády. Alespoň mám čím hezkým si psát. Koupila jsem si propisku s Jackem z Ukradených Vánoc Tima Burtona. A tužky s tématikou Victoria Frances. Člověk netuší, jaké poklady v knihkupectví najde. A to nemluvím o tom, že jsem si koupila 3nové knížky <3 Gotický svět, Prokletý maturiťák a 99 rakví. Pak jsme ještě zavítala do knihovny, půjčila si další 4 a pod kamarádky mám ještě 2. Ach, jak slastné je znovu číst...Utíkat do světa, který mi byl dříve tak blízký.

Občas zachytím...

16. listopadu 2016 v 13:50 | Chrissie |  Nedopsané články.
Občas zachytím kus nějaké myšlenky, kousek jakéhosi pocitu a zapíši to do mobilu. Mnohdy je to sotva delší, než pár vět. Avšak baví mě to, neskutečně mě to baví, číst to zpětně. Mé odmlky od psaní, jsou nekonečně děsivě dlouhé. A mnohem děsivější je i to, že jsem přestala číst. Vůbec nevím proč. Dny plynou...a já to už nevnímám. Jsem stále unavená. Lék na únavu asi neexistuje. Čokoláda mi teď nechutná, kofein nezabírá, pilulky na zájem také nejsou. Aspoň že končí škola. Dnes jsem objevila nový druh relaxace pro mě, nebo vlastně spíš první? Když jsem malovala na skleněnou lahev, byla jsem tak klidná, soustředěná, vyrovnaná. I když jsem míchala barvy, dolaďovala tony a nanášela jednoduché tahy štetcem, bylo to uklidňující. Možná začnu malovat. Už mě to tu opravdu nebaví, tenhle svět. Pořád to samé. Hlavně je to vše o penězích. Na jednu stranu, jsem ráda že mě věci už nedělají tolik šťastnou, nepotřebuji tolik vydělávat peníze. Na tu druhou, ztratit zájem i o jednu z největších mých radostí, asi nevěstí nic dobrého. Ach Bože, co si na mne život chystá?

Konec září

16. listopadu 2016 v 13:49 | Chrissie |  Nedopsané články.
Je konec září...Sakra, vlastně začátek října a mě tlačí čas. Z odpolední školy jsem dnes přišla méně unavená než obvykle, ale představa té hromady učení, co mám na práci, a to, že jsem si napsala seznam věcí, co je potřeba udělat nebo změnit (zatím je popsaná jedna stránka A5, ale stále přibývá..) mě také nijak zvlášť neuklidňuje. Potřebuji vytvořit dva kostýmy, jeden na hororvé focení, na které jsem původně jít nechtěla a druhý na LARP. Na horor jsem si vybrala (rozuměj, kamarádka řekla) Nightwraith ze Zaklínače, je to však poměrně složité na vytvoření...Proto přemýšlím ještě nad Enchantress ze Suicide Squat (ano, konečně jsem na tom byla včera v kině a jsem opravdu nadšená), u ní jsou zase ale dost specifické znaky-detaily a trochu pracnější...A nebo pokud nic nebudu stíhat a vše se bude srát, udělám tunu falešné krve a půjdu za Carrie. Je toho teď moc. Myšlenky mi v hlavě lítají jak pomatené, každou druhou vteřinu se bojím, že jsem na něco zapomněla. Co noc se budím vyděšená, že jsem něco neudělala či zaspala. Byla jsem si dnes po škole koupit lístek na Christian Death. Po 25letech jsou v ČR, mám takový pocit, že nikdo z mých známých je nezná. Také jsem zašla do obchodu, mají už Halloweenskou výzdobu. Donesla jsem si světýlka s duchama, ramenný svícen na dort, falešnou krev na oblečení a černobílé lízátko. Kamarádce jsem vzala keramickou kočičí hlavu, ve které je světýlko. Přemýšlím, že si tam zajdu ještě pro dýni a nějaké kostlivce. Všude jsou teď dekorace na Halloween, je čas, vyzdobit pokoj x) Jen kdyby ty peníze tak rychle neubývaly. Docela s velkým překvapením jsem zjistila, jak jisté ženě co mě porodila, nesedí, že půjdu na koncert. Protože ona tu skupinu nezná a vsadím se, že pokud jí jí pustím, nebude se jí líbit. Není to snad normální, že rodičům a jejich potomkům se obvykle stejné věci nelíbí? Teda, pokud se nenarodíte do metalové rodiny nebo tak něco.

Jak největší antisociál

16. listopadu 2016 v 13:47 | Chrissie |  Nedopsané články.
Celý den sama. Sedím ve svém pokoji po tmě, s kelímkem z bistra a připadám si jak největší antisociál. Jistě že jsem si nic nešla koupit, radši bych byla o hladu než vylézt, ale on se mi zázračně objevil v kuchyni. Když ostatní přišli z výletu. A mě nikdo nezval. Opět. nejde o to, že bych toužila s nimi jít, ale o to že už mě ani nezvou. Prostě jen zmizí a za x hodin se objeví. Nic mi neřeknou...A já vše musím hlásit. Sedím skrčená v rohu, do zad se mi zbodává hrana stolu a ruka se dře o komodu. Začíná mi být zle. Neměla jsem jíst. Přišla kdysi moje velice oblíbená žena. Přinesla mi kabát. Dlouhý kabát. Ale šusťákový. Na LARPy se bude hodit...Ale už nechodí za mnou. Ale za jinou. Změnila se. Hrozně moc...On jí změnil, ten kretén se kterým je. Přibrala.

Zemřel 4.11.2016 kvůli lásce

16. listopadu 2016 v 13:43 |  Nedopsané články.
Víte co jsem udělala? Co jsem opravdu udělala? Já ho opustila. Rozbila mu srdce na milion kousků. Nechtěla jsem, opravdu ne. Ale musela jsem. Je mi zle, nemohu jíst. Já jsem zlá. Zničila jsem to. Musela jsem. Byl stejný jako oni...miloval mne pro mou krásu. Chtěl se se mnou všude ukazovat. Předvádět. Příliš hubený...příliš malý. A ten druhý muž. Vzal mě do náruče a řekl, že mě miluje. A já cítila, že mě ochrání před světem. Líbal mě na mou bledou kůži, zahříval mé studené ruce a hladil mě po vlasech. Ach Chriss...příliš horlivě, bez rozmyslu jsi mu propadla. Uvěřila a teď se bojíš. Muži tě milují, ty to víš. Vždycky to tak bylo, je a bude.

Odmlka od psaní.

Nepodstatné bláboly pomatené holky

19. října 2016 v 13:53 |  Tok mých myšlenek...
Výborně. Má existence pozbývá smyslu. Můj blog už nikdo nečte. Kdo by stál o to, ty sračky číst, že? Jsem teď dost ve stresu a nemocná. Nemocná jako fyzicky. Je mi na umření. Což se vlastně zas tolik neliší od mých psychických stavů. A přesto nemohu zůstat doma. Musím chodit do školy, na tréninky, do práce...Přátele blokuji. Nechci se s nikým vidět. Je mi zle. Ja vím, že stále je tu nějaká možnost, stále je tu naděje. Ale já tápu mezi nadějí a beznadějí. Je to jako když psovi ukážete hračku a pak ji schováte. Jsem zase ve škole. Sedím ve studovně a píšu. Paranoidní, že mě sledují. Ale co...i kdyby to četli, co by se stalo? Lidí co mají problémy bylo, je a bude. Když vypustím tyhle stavy a hádky, zdá se můj život skoro hezký. Byla jsem v sobotu na focení. Měla jsem velice dobrý kostým a vytvořila jsem si ho sama. Teď kostýmem nemyslím ani tak oblečení jako líčení. Měla jsem vypálené oči, rozřízlou pusu, na hrudi vyřezaný nápis PSYCHO a rozřízlou paži. Vypadalo to opravdu moc hezky a konečně! mě fotilo i fotografické studio, co to pořádalo. Dark Vision. Ach, jak já v tu chvíli byla šťastná...vypadala jsem perfektně a chtěli mě fotit. Asi jsem se minula povoláním třeba jsem měla jít na maskérku. Hrozně mě to baví.
Nadále mi psal trenér...tuším, že se mu líbím. Ach, ženatý a dvě děti. A zajímá se o mě. Smích. nebudu nic ničit, ale líbí se mi, jak je v rozpacích. Hledí na mě a neví co si myslet. Při každém úderu, při každém cviku mě pozoruje a opravuje. Ach Chriss, co to s těmi chlapi děláš? Chvíli klidu nemáš. A navíc budeš muset začít chodit do školy včas, nebo tě čeká trest.
Mám jednu kamarádku, kdysi jsem ji považovala asi za velice dobrou. Ale poznávám, jaká je a nejsem si uplně jistá, že se mi to líbí. Ano, ovšem, se mnou to taky není lehké. Ale ona...asi jsem moc náročná. 15min do konce pauzy. Co jen budu dělat? Hledět do prázdna a marnit další čas? Snad mě jen může utěšovat, že po škole mě historicky poprvé vyzvedne přítel. Přestěhoval se kvůli mě do Prahy. Z Brna. Moc mě miluje a snaží se mi pomáhat. Obdivuhodný to muž, nechce mě jen jako ozdobu. I když je to jedna z výhod.
Slunce mě ničí, i když vstávám za tmy. Věřili by jste, že já, taková princezna temnoty, se minulý týden 3dny vůbec nelíčila? Po 2,5letech denodenního makeupu? Prostě nebyla síla, nebyl čas, nebyla chuť. Až ztratím zájem o svůj styl, pak už to bude hodně špatné. K líčení jsem se tedy vrátila, ale opět z úspornosti času, preferuji své líčení ze základky. Tužka a řasenka. Více nestíhám. Dokonce i vlasy teď zas pořád nosím jen stažené. Takže jsem si je nově přebarvila a teď se je snažím nosit mimo svěrací kazajku. Zářivá fialová svítí v temných vlasech krásně. Nepodstatné bláboly pomatené unavené holky, co trpí v bolestech. Ale píšu více než kdy předtím a to je dobře. To půjde. Začnu zase psát i příběhy. Třeba se to zlepší. A třeba jednou něco vydám. Kdo ví.

Kam dál